Josef Koněrza (1858 - 1948)
Řídící učitel, jednatel hasičů, překladatel a národní buditel
Josef Koněrza se narodil 23. září 1858 v Dalečíně. První třídu měšťanské školy navštěvoval v Poličce a poté pokračoval ve svých studiích v Brně na německé reálce, protože česká tehdy ještě v Brně nebyla. Student Koněrza byl též přímým účastníkem čilého národního ruchu brněnské Omladiny sedmdesátých let 19. století. Po maturitě na učitelském ústavě v Brně se stal roku 1878 podučitelem v Křetíně na Boskovicku a příštího roku přišel do Slavkovic, kde se právě dokončila stavba nové školní budovy. Do školní kroniky píše: “Přišed do Slavkovic, nalezl jsem učírnu v rozkladu a byt rovněž. Houba dřevokaz rozestřela se kotouči jako mísy velikými po podlahách a nábytku. Učebních pomůcek zmocnila se plíseň. Sklep byl plný vody, dřevo pod děravou střechou jako habán, dvorek žádný, před učírnou nedodělaná a pustá zahrada s několika mladými javory a starou jabloní; před bytem jáma od bývalého hnojniště a hromada kamení. Dále za školou na sadě několik starých vrb, jáma od vápna, balvany a hromady rumu, porostlé bodláčím. Ve škole nebylo příliš útulno a okolí její přímo odstrašovalo. Bylo patrno, že občané sotva dostali stavbu pod střechu. Práce stolařská byla velmi ledabylá. Z úředních spisů nalezl jsem pouze spisy počínajíc rokem 1875. Plesnivá mapa Moravy, ruské počítadlo (ale ještě bez kuliček), obrazy k názornému vyučování a k biblickým dějinám, Prauskovy tabulky hláskovací, to byly veškeré učební pomůcky.“
Mladý učitel se hned pustil s velkou energií do obnovy školy. Sám zhotovil nebo opatřil nové pomůcky, nakreslil pro žáky mapy, koupil kuličkové počítadlo, globus a magnet.
Slavkovická škola po rozšíření
Mladý slavkovický kantor viděl na každém kroku sociální bídu spoluobčanů. Přemýšlel o jejich příčinách a hledal cesty, jak obyvatelstvu pomoci.
„Poněvadž učitel seznal, že kořalečnictví ve zdejší obci jest jednou z hlavních příčin zdejší bídy, nemravů, zkázy mládeže a špatné návštěvy školy, umínil si všmemi možnými prostředky proti němu
působiti“. Roku 1884 založil spolek proti pití kořalky. Napsal a vydal spisek „Pryč s kořalkou“. Za jednu zimu bylo vydáno 5 000 výtisků.
Již ze studií si přinesl zálibu ve slovanských jazycích. Zvláště se zabýval ruštinou, jejíž znalost pokládal u každého českého vzdělance za povinnost. Mimo němčinu se zabýval i jazykem anglickým, italským a francouzským, z něhož i překládal. Psal pod různými pseudonymy (nejčastěji Vojtěch Bardoun) články do časopisů učitelských, hospodářských i beletristických a byl spolupracovníkem Ottova naučného slovníku.
Přes mnoho překážek se mu podařilo prosadit v roce 1902 rozšíření zdejší školy na dvojtřídní. Koněrza vzpomíná: „ Sám se divím, kde jsem nalezl tolik tělesné a duševní síly, maje na starosti zanedbanou školu v ubohé obci, na níž jsem se lopotil 23 let se sto až sto dvaceti dětmi při čtyřiceti až padesáti zlatých měsíčního služného“.
.jpg)
První hasiči s ruční stříkačkou před zbrojnicí (1896)
V roce 1892 stojí Josef Koněrza spolu s Karlem Sáblíkem u vzniku Sboru dobrovolných hasičů ve Slavkovicích a stává se prvním jednatelem sboru.
Na zdejší škole působí až do roku 1920, kdy odchází na odpočinek a stěhuje se do domku č. 68 na kraji obce. Zde se stará o svůj ovocný sad a včely. Za manželku si vzal Marii Annu Peňázovou. Měli spolu čtyři děti Josefa (1881), Metoděje (1882), Marii (1886) a Cyrila (1890). Nejmladší syn Cyril padl v srpnu 1914 jako jeden v prvních slavkovických občanů v 1. světové válce. Na její následky v roce 1935 zemřel i syn Metoděj. Nejstarší syn Josef se stal později významným státní úředníkem na ministerstvu dopravy. Dcera Marie se provdala za učitele Jana Tomana. V jejich rodinném domku ve Žďáře strávil Koněrza posledních pět let života.
Koněrza s manželkou v zahradě u včelína
6. května 1948 zemřel. Při jeho pohřbu v Jamách měl nad rakví obsáhlou řeč jeho bývalý žák pan ing. Josef Peňáz, magistrátní rada v Brně. Vřelými slovy promluvil o jeho dobrých vlastnostech. Ke konci mu hodil do hrobu větvičku z jeho oblíbené jabloně v jeho slavkovickém sadu. Tento druh jabloní sám Koněrza odborně vypěstoval a pojmenoval dalečínským.
